Kniha Dějiny pohanské Evropy je mimořádně čtivým přehledem pohanských náboženství ze všech částí Evropy, který se přitom vyznačuje vědeckým a historickým přístupem a zpracováním. Pohanství se v pojetí autorů neomezuje jen na klasické náboženství antiky, ani na protikřesťanské nebo humanistické pojetí lidského světa. Definují jej především jako polyteismus, který vidí v přírodě teofanii, projevení božství, jehož základní složkou je i Bohyně, ženský princip. To vysvětluje i rostoucí oblibu pohanství, které nyní čerpá impulsy ze zájmu o životní prostředí a ze snahy feminismu emancipovat ženy i v duchovní oblasti, dosud setrvávající z velké části v doméně mužů. Autoři ve svém zkoumání vycházejí z nejstarších písemných zpráv o minojské kultuře na Krétě a mykénské kultuře v Řecku. Přes klasické Řecko, záhadnou kulturu Etrusků a Řím, jejichž náboženství jsou poměrně známá, pak pokračují popisem méně známých božstev a rituálů Keltů a Germánů a velký prostor zde dostávají i donedávna málo známé či zcela opomíjené a sotva zdokumentované kmenové systémy Piktů, Finů a ostatních kmenů na severních okrajích kontinentu a Slovanů, včetně Rusů. Kniha se tak stává uceleným a vyváženým popisem původních evropských posvátných tradic, na jejichž existenci jsme už zapomněli a jež nezřídka opomíjejí i duchovně orientovaní lidé, kteří hledají inspiraci například ve východních náboženstvích. Poslední část knihy se zabývá novopohanstvím a jeho specifickými směry, jako jsou neodruidismus, wicca nebo ásatrú.