Situace nevyhlížela na přátelské popovídání. Starší ze dvou mužů, kteří se mu postavili do cesty, mel nejistý krok a jeho dech poznamenávala vůně piva a rumu, zatímco ten mladší a nakrátko ostříhaný působil naopak jako asketa, byl vybaven atletickou figurou a měřil si Petra Jansu bodavým pohledem. Vynořili se odkudsi hned poté, co zaparkoval a vystoupil z auta. Skoro jako by tu drželi polní hlídku. „Co tu chcete?“ „Počkejte,“ podivil se Jansa, „ono se sem. nesmí?“ „Hergot, nechte toho!“ zdivočele zaječel opilec. „Silnice tu končí, dole je jasně označena jako slepá a nikdo sem do Vyšína nepřijede jen tak zničehonic. Tady u hranic si dáváme na cizí lidi majzla. V poslední době ještě víc než jindy, protože my. my prostě. “ zapletl se do slov, zlosti a nadbytku slin v ústech.