Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Stary´ muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou vy´pravu s přáteli a do domu, ktery´ je zatím jen nahrubo postaveny´, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnějš. jsou jejich setkání s jiny´mi, milovany´mi nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov, ale mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.