V pořadí třetí básnická sbírka olomouckého literárního teoretika, beletristy a překladatele Františka Všetičky (1932) osobitým způsobem oživuje formu básnické nóny, strofy vlastní zejména italské renesanční poezii, složené z devíti veršů v pětistopém jambu. Některé z Všetičkových nón jsou zasvěceny jeho básnickým kolegům Petru Bezručovi, Jiřímu Mahenovi, Františku Halasovi, Josefu Kainarovi aj. Jiné se vztahují k rodné Olomouci, k Brnu, k reflexi krakovského divadla, k tzv. Súchovské republice, ale ve sbírce nechybějí ani básně přírodně impresivní nebo existenciálně laděné. Autor doslovu Jiří Poláček charakterizuje básníka jako typického homo ludens, tvůrce hravého a vynalézavého, s oblibou se vracejícího k polozapomenutým nebo dnes málo frekventovaným básnickým formám.